Rozměry džó jsou z toho důvodu typizovány podle rozměru standardní katany, bez ohledu na výšku postavy toho, kdo jej používá. Džó, jednoduše, rychle a levně vyrobené z dubu, je pevné a na rozdíl od meče nerezaví a nepotřebuje údržbu, ani nepotřebuje být nákladně zdobeno a ani se nestává objektem uctívání. Díky snadné a levné výrobě a extrémní jednoduchosti jej může ve srovnání s jiným válečným vybavením používat skutečně každý. Právě jeho jednoduchost mu dává mnohem širší variabilitu použití.
Za zakladatele tohoto umění je považován Musó Gonnosuke Kacukiči, který podle legendy pomocí džó porazil legendárního Mijamota Musašiho. Původní škola se nazývá Šintó Musó Rjú a vznikla začátkem 17. století.
V rámci České federace Kendó se cvičí moderní standardizovaná škola Seitei Džó (ZNKR Džó), která vznikla podobně jako Seitei Iai koncem šedesátých a začátkem sedmesátých let, jako přidružená disciplína ke Kendó v rámci ZNKR (Celojaponská federace Kendó). Záměrem sestavitele této verze, kterým byl Šimizu Takadži sensei, bylo přiblížit tradiční umění džó široké veřejnosti.
Výcvik džódó obsahuje především cvičení základních pohybů a technik bez partnera (kihon tandoku), cvičení technik se soupeřem (kihon sótai) a cvičení sestav kata ve dvojicích, kde jeden bojovník je ozbrojen mečem, respektive cvičným dřevěným mečem bokkenem a druhý džó. Škola Seitei Džó obsahuje 12 kata a v ČR se cvičí od roku 1995.
